Několik poznámek a dojmů z navštívených míst

(k fotografiím na http://jdurdil.net ‚Letem světem‘)

Připojuji pár slov k fotografiím z cest, podniknutých v rámci plnění pracovních úkolů, kdy se za cenu intenzivní práce dlouho do noci podařilo vyšetřit čas k návštěvě některých místních zajímavostí. V žádném případě tedy není podáván úplný obraz o navštívených místech ani o tamních největších pozoruhodnostech. Je to jen jakási mozaika toho, na co si i po čase rád vzpomínám.

Poznámky jsou uvedeny v chronologickém pořadí jednotlivých cest. Pro odskok na poznámky ke konkrétní cestě lze použít následující index (rozložení položek odpovídá rozložení na stránce s fotografiemi a zhruba se snaží korespondovat s rozložením příslušných míst na mapě světa):

Rakousko	Tunisko	Egypt	Turecko	Pobaltské republiky	Čína
Západní Afrika	Střední Afrika	Keňa	Sýrie	Kuvajt	Thajsko
Jižní Amerika	Jižní Afrika	Malajsie	Singapur	Indonésie	Austrálie

Západní Afrika (1994)

SENEGAL

Moje první cesta do exotických zemí. Když jsem vystupoval v Dakaru z letadla, byl jsem plný očekávání, jaké vlastně bude to africké vedro. Přechod z klimatizovaného letadla na letištní plochu zalitou sluncem byl zarážející, nikoli však nepříjemný – vlhké horko bylo v ranních hodinách, kdy jsme přiletěli, docela snesitelné. Ani v pozdějších hodinách, když slunce už pálilo naplno, nebyla vysoká teplota díky blízkosti moře nepříjemná, i když chvílemi se člověk cítil jako v prádelně. První dojem ze vstupu na africký kontinent byl tedy dobrý a stejně tak na mne působil i celý další pobyt v Dakaru. Dakar je moderní město evropského typu, s širokými výstavnými ulicemi. Jasné barvy všeho okolo, zejména hluboká modř nebe a moře, ostře žlutý písek na pobřeží a nádherné ohnivě červené květy keřů v zahradách, lemujících ulice na předměstí, jakož i palmové aleje na hlavních třídách, byly okouzlující.

Kromě Dakaru jsme v Senegalu navštívili již jen nedaleký ostrov Gorée, který je nejzápadnějším výběžkem afrického kontinentu (nepočítáme-li v Atlantiku 500 km vzdálené Kapverdy). V paměti mi uvízly zejména girlandy jasně červených květů všude podél cest a zdí zahrad a naproti tomu vybledlé holé červené zdi někdejší trestnice, ve které byli kdysi shromažďováni černoši z různých koutů Afriky před svou deportací coby otroků do Ameriky. A také vzpomínám na nepřehledné davy výskajících malých černoušků, kteří se koupali a dováděli přímo v přístavu mezi přistávajícími a odplouvajícími loděmi.

NIGÉRIE

Z Dakaru jsme přeletěli do Lagosu, tehdejšího hlavního města Nigérie a jednoho z největších afrických měst (okolo 8 mil. obyvatel). V té době tam panoval přísný vojenský režim a pohyb po městě byl z bezpečnostních důvodů silně omezen – mohli jsme chodit prakticky jen po hlavní třídě a do Anglického klubu, který představoval oázu klidu a bezpečí a kde bílí trávili svůj volný čas hraním tenisu, golfu, koupáním či sledováním kulturních pořadů. V Anglickém klubu jsem poprvé uviděl majestátně vyhlížející palmu královskou s nádhernou nazlátlou vějířovitou korunou, kterou jsem pak často potkával i na mnoha dalších místech. Lagos je město protikladů – na jedné straně široké třídy a mrakodrapy, na druhé straně rozpadávající se chatrče chudiny. Jak se ukázalo později, zhruba takhle vypadají všechna africká velkoměsta.

Již náš přílet do Lagosu byl poněkud dramatický. Nad městem právě zuřila bouře a když se letadlo při přistávacím manévru poprvé za prudkého lijáku vynořilo z nízkých mraků, objevila se přistávací dráha sice zhruba v našem směru, ale příliš vpravo. Motory zavyly, letadlo nabralo znovu výšku, vletělo do mraků, opsalo kruh a šlo znovu na přistání. Bohužel se opět netrefilo na dráhu, motory znovu zavyly, tentokrát však udělalo letadlo prudký obrat po křídle vpravo a následně vlevo. Dostalo se tak sice nad dráhu, ale mnohem dále než mělo, a tak začalo ještě ve výšce se strašným řevem brzdit klapkami i zpětným chodem motorů, až prudce dosedlo či spíše zbuchlo na zem. Naštěstí vše dobře dopadlo, letadlo se nerozpadlo, udrželo se na dráze a stačilo i včas zastavit. Na dramatické přistání pak navázala jízda z letiště na naši ambasádu – ve dvou vojenských autech (pro případ přepadení, aby aspoň jeden z nás dojel), v každém s po zuby ozbrojeným samopalníkem.

Nepříliš příznivé první dojmy ještě posílilo ubytování v chátrajícím malém betonovém domku se dvěma místnostmi a minimalizovaným příslušenstvím, s malými zamřížovanými okny a s dosluhující klimatizací. Klimatizace rachotila tak strašně, že se v noci nedalo usnout, ale když jsme ji vypnuli, tak se zas nedalo spát kvůli horku. Hned za domkem byla laguna Nigeru s bahnitým břehem a malými kraby, kteří vždy na chvíli vykoukli z bahna, popoběhli a opět se do bahna zavrtali. A všude byly mraky štípajících komárů, proti kterým ani rozprašování insekticidu příliš nepomáhalo. Nebylo tedy ani divu, že jsem se poslední den ráno probudil se zimnicí a z Lagosu odlétal v horečce jako mátoha.

GHANA

Z Lagosu jsme letěli do Akkry, hlavního města Ghany. Stejně jako Lagos je i Akkra městem, kde naleznete městské části evropského stylu s mrakodrapy, jakož i chudinské domky postavené převážně z beden a papírových krabic od všelijakého zboží. Život v chudinských oblastech se odehrává převážně přímo na ulicích. Jako ulici je tam nutno chápat prašnou či rozblácenou hrbolatou cestu lemovanou palmami, chudinskými chatrčemi a krámky, jejichž zboží je vyloženo na prknech a plachtách podél cesty. A všude podél cesty posedávají hloučky pokuřujících a diskutujících domorodců, kolem nichž pobíhají houfy polonahých malých dětí, všichni ale viditelně spokojení.

Překvapivým zážitkem z letu do Akkry bylo, že cestující domorodci si zcela normálně brali s sebou na palubu letadla koše všelijaké zeleniny a živá zvířata. Poněkud nepříjemným zážitkem pak bylo, že kvůli již zmíněné zimnici jsem půl cesty do Akkry proležel napříč přes sedadla a z letadla pak putoval rovnou do postele, kde jsem strávil dva dny v silných horečkách, než jsem díky chininu vůbec mohl vstát.

Střední Afrika (1994)

ZAIR

Tehdejší Zair se nyní (od r. 1997) nazývá Demokratická republika Kongo (na rozdíl od Republiky Kongo s hlavním městem Brazzaville, ležícím na druhém břehu řeky Kongo) a jeho hlavním městem je Kinshasa (v koloniálních dobách se jmenovala Leopoldville), která je spolu s Lagosem největším africkým městem (nyní cca 9 mil. obyvatel). Během cesty z Akkry do Kinshasy jsme přeletěli rovník a dostali se tak na jižní polokouli, jinak let proběhl bez zvláštních příhod – což ale už nelze říci o dalším tamním pobytu.

První pozoruhodností byli domorodí obránci naší ambasády – i když byli vybaveni samopaly, měli je pečlivě schovány a běžně chodili vyzbrojeni jen luky a šípy; pro kritické situace měli připraveny ještě oštěpy a na strategických místech hromádky kamení. Druhou pozoruhodností byly zairské aerolinky. Když jsme přijeli na letiště s úmyslem letět dál do Luandy, dozvěděli jsme se, že letadlo letící někde se zairským prezidentem mělo poruchu, a tak musel vypomoci jediný druhý stroj jejich aerolinek, z kteréhožto důvodu byl náš let zrušen. Další možný odlet byl až přespříští den, protože se létalo jen třikrát týdně.

Nucenou přestávku jsme využili k výletu do kraje za městem. Dlouhé kilometry jsme projížděli předměstím Kinshasy – poměrně vyprahlou krajinou s roztroušenými nevzhlednými domky a chudými políčky venkovanů. Posléze jsme přijeli k malebným pahorkům pokrytým hustým pralesem; to už ale bylo území, kde vládli vojáci a kde se nesmělo fotografovat. Když jsme dojeli k místu, odkud byl nádherný rozhled na okolní krajinu, vyškemral kolega na veliteli tam právě přítomné vojenské hlídky souhlas k nafilmování panoramatu krajiny. Bohužel velitel si to po chvíli zase rozmyslel, souhlas odvolal a museli jsme s ním jet k oblastnímu veliteli k výslechu. Byla to zajímavá cesta do nitra divočiny, s krásnými rozhledy, spojená s překonáváním obrovských výmolů a broděním potoků, kam bychom se byli jinak nepodívali. Během cesty jsme potkali protijedoucího zmíněného oblastního velitele, což byl Rus, a toho se nám naštěstí podařilo poměrně rychle přesvědčit, že nejsme žádní špioni – nakonec jsme se všichni zcela přátelsky rozloučili.

Když jsme další den přijeli na letiště, letadlo opět nepřiletělo, tentokráte kvůli nějaké stávce personálu. Bylo nám řečeno, abychom přijeli za dvě hodiny, to že by už mohlo být vše v pořádku. Když jsme ale znovu přijeli, řekli nám, že stávka skončila dřív a že letadlo už je pryč. V Africe si s něčím takovým jako je cestovní plán nijak nelámou hlavu, vždyť jak nám řekli, za dva dny poletí letadlo znovu. Problém byl v tom, že na druhý den jsme již měli objednané letenky z Luandy do Prahy a potřebovali jsme se tam proto dostat ještě týž den. Nakonec se podařilo dohodnout se Sabenou, že nás do Luandy vezme jejich letadlo, které se v Kinshase mělo zastavit pro nějaký náklad.

ANGOLA

V Luandě, hlavním městě Angoly (ta geograficky patří již do Jižní Afriky), probíhala tehdy vleklá občanská válka a panoval přísný vojenský režim. Jet mimo město se nemohlo (stejně bychom ale na to neměli čas), fotografování bylo zakázáno. Kolega bohužel neodolal a při projížďce městem začal z auta filmovat jednu z jejich katedrál. Všimla si však toho okolo jedoucí vojenská hlídka a odvezla nás na velitelství, kde jsme strávili mnoho drahocenného času (a kde v nás byla docela malá dušička), než se podařilo záležitost urovnat. Bohudík vše dobře dopadlo (o svou kameru kolega nicméně přišel) a stačili jsme i odletět plánovaným letadlem domů.

***

Moje cesta do tropické Afriky trvala sice jen několik dní a neskládala se jen ze samých příjemných zážitků, avšak i tak na mne zapůsobilo zvláštní kouzlo afrického prostředí – nádherná příroda neskutečných barev, klid a pohoda vyzařující navzdory tvrdým životním podmínkám ze všech domorodců, prostředí beze spěchu a stresů evropského životního stylu (ovšem jen tam, kam tento styl ještě nebyl Evropany vnucen, tj. mimo centra velkých měst). Brzy po návratu domů jsem začal chápat pověstnou ‚touhu po Africe‘ – že kdo jednou poznal prostředí rovníkové Afriky, chtěl by se tam opět vrátit (i když to se samozřejmě v plné míře týká spíš těch, co tam prožijí delší dobu, ale … – bylo tam prostě krásně).

Jižní Amerika (1995)

BRAZÍLIE

Moje druhá cesta do exotických zemí začala hned dvojím nepříjemným zážitkem z letu – naštěstí to byly moje poslední nepříjemné letecké zážitky, všechny další lety na mých cestách už proběhly zcela bez problémů. První nepříjemností bylo, že dlouhou cestu přes Atlantik až na jižní polokouli jsme absolvovali na poměrně nevýhodně situovaných sedadlech, o druhém problému jsme se (naštěstí) dozvěděli až dodatečně – při mezipřistání v Rio de Janeiru jsme proti očekávání museli všichni vystoupit a po více než dvouhodinovém čekání jsme se dozvěděli, že naše letadlo není kvůli poruše způsobilé k dalšímu letu a že budeme pokračovat náhradním strojem. Zbytek letu do Sao Paula pak už proběhl bez potíží.

Sao Paulo je největším městem celé jižní polokoule. Dojem, který toto město ve mně zanechalo, však nebyl nijak příznivý – je to džungle mrakodrapů a nikde nekončících bloků domů. Na případný výlet do okolí města bylo nutno zcela zapomenout a prý ani pro místní obyvatele není výlet ‚za město‘ snadná záležitost. Tak jsme aspoň poobědvali ve vyhlídkové restauraci ve 45. poschodí nejvyšší budovy Brazílie, Mirante do Vale (výška 170 m, 51 poschodí), odkud bylo možno na obzoru tušit konec města.

Z betonového monstra Sao Paula jsme pak přeletěli do druhého největšího brazilského města, pohádkového Rio de Janeira. Rio působí kouzelně zejména díky svému umístění v pahorkaté pobřežní krajině, pokračující i v moři četnými homolovitými ostrůvky a zálivy s krásnými plážemi. Nádherný je pohled na město od sochy Krista (výška sochy je 40 m), tyčící se na 770 m vysoké homoli Corcovado (až skoro k úpatí sochy jsme dojeli autem, zbytek pak došli pěšky v nepřehledném davu turistů). Rio je bezesporu jedno z nejmalebnějších měst, jaké jsem viděl, i když nemá tolik památek jako některá jiná města a má i své stinné stránky, jako třeba chudinské slumy na předměstí či menší bezpečnost ve večerních a nočních hodinách (týden před naším příjezdem na pláži, u které byl náš hotel, večer přepadli a zabili dva turisty).

Naším třetím zastavením byla Brasília, hlavní město Brazílie. Brasílii dal vybudovat někdejší brazilský prezident Kubitschek (jeho dědeček byl Čech) architekty Niemeyerem (byl to žák slavného Le Courbusiera), Costou a Marxem v letech 1956 – 1960. Město působí velice hezkým dojmem, má moderní urbanistické řešení, množství zeleně, obrovský městský park, ale je určeno především pro vládní instituce; ačkoli má divadla, kina, školy a podobně, neposkytuje svým obyvatelům pro běžný život potřebné přirozené zázemí.

URUQUAY

V Uruquayi jsme kromě krátkého pobytu v hlavním městě Montevideu podnikli výlet do asi 140 km vzdáleného Punta del Este, což je místo, kde se La Plata vlévá do Atlantického oceánu. La Plata sice působí dojmem, jako by to byl mořský záliv, ale je to řeka, vlastně spojený tok řek Paraná a Uruquay, mající délku cca 290 km a šířku cca 2 km na svém počátku (tj. u soutoku obou zmíněných řek) a cca 220 km na svém konci u ústí do Atlantiku (tj. právě u Punta del Este).

Montevideo je čisté, velice pěkně působící město na levém břehu La Platy, se starými koloniálními paláci, moderními mrakodrapy, městskými parky i rodinnými domky se zahrádkami. V jednom z parků jsou (mimo jiné) dvě národní památky – obrovské bronzové sousoší, představující volské spřežení táhnoucí krytý vůz přistěhovalců, a žulový obelisk vysoký 40 m. Výborné uruquayské maso jsme ochutnali na tzv. parižádě v jednom z tradičních místních podniků, vypadajícím jako tržnice, kde však jako stánky jsou otevřená ohniště s rošty, na nichž kuchaři neustále připravují různé druhy masa a prodávají je zákazníkům i k přímé konzumaci na pultech kolem ohniště.

ARGENTINA

V Argentině jsme bohužel nestihli víc než krátkou prohlídku hlavního města, Buenos Aires (práce bylo mnoho a ani počasí nám nepřálo – skoro stále silně pršelo). Buenos Aires je krásné město s množstvím starých výstavných budov, které převážně postavili přistěhovalci a které připomínají paláce evropských velkoměst. Deprimující však pro nás byla tamní doprava. Na hlavních třídách se šesti formálními pruhy v každém směru se jezdí až v osmi souběžných nepřetržitých proudech, mezi kterými se podle okamžité potřeby přejíždí bez jakéhokoli ukázání změny směru – když se před křižovatkou řidič potřebuje zařadit do jiného proudu, prostě zatroubí a vybočí; jen výjimečně aspoň vystrčí ruku z okénka. Na křižovatce se často semaforů příliš nedbá a přednost se dává tomu, kdo přijede první nebo větším vozem. Přesto vážných nehod je poměrně málo (i když otlučených aut hodně), neboť všichni jezdí velmi ohleduplně, s pochopením pro potřeby ostatních.

Argentina je světoznámá svým hovězím. Bifteky jsou tak vynikající, šťavnaté a přitom nemastné, že se jedí bez jakýchkoli příloh a vydrží měkké a chutné po celou dobu, než se snědí (což vzhledem k jejich velikosti a k mentalitě jihoameričanů může trvat i přes hodinu). Zajímavé byly i restaurace, kde zaplatíte jednotné vstupné a pak můžete jíst, kolik čeho chcete – sedíte na lavicích u dlouhých stolů v obrovském sále, po kterém se neustále roznášejí různé druhy a úpravy masa, a každý si bere, na co má chuť; běžná masa roznášejí na tácech, rožněné speciality napíchnuté na mečích.

CHILE

Z Buenos Aires jsme do Santiaga de Chile letěli přes Andy a před přistáním jsme jen těsně míjeli Aconcaguu, nejvyšší horu Ameriky (skoro 7000 m). Santiago je překrásné město v Central Valley, širokém to údolí, lemovaném z jedné strany Andami a na druhé odděleném nižším horským pásmem od nedalekého Pacifiku. Město je obklopené vinicemi s vynikajícím vínem (v té době se ještě neexportovalo do světa a tedy ani nesířilo), a pokud na město nelehne smog, tak je tam příjemně prosluněné podhorské ovzduší.

Santiago je výstavné a bezpečné moderní město, mající však samozřejmě i svou chudinskou čtvrť. Překvapivě velká část obyvatel s vděčností vzpomíná na někdejšího kontroverzního prezidenta gen. Pinocheta, za jehož byť despotické vlády se z kdysi chudé země stala nejvyspělejší a nejbohatší země Jižní Ameriky – a tou pak zůstala i nadále.

Ze Santiaga nebyl problém zajet autem k Tichému oceánu do hezkého přístavu Valparaiso – horské pásmo, oddělující Central Valley od Tichého oceánu, jsme podjeli tunelem. Projeli jsme se po moři a prošli po krásných plážích, na koupání však byla v té době voda příliš studená díky Humboldtovu proudu, silně ochlazujícímu celé západní pobřeží Jižní Ameriky.

PERU

Na rozdíl od Chile zůstalo Peru poměrně chudou zemí. Přestože v jeho hlavním městě Limě je hodně krásných budov, chudinských domků je mnohem víc a ani nově vyrůstající sídliště nepůsobí příliš přepychovým dojmem. I okolní krajina je celkem pustá. Nicméně Lima patří mezi největší jihoamerická města a je v ní mimo jiné např. nejstarší americká univerzita.

Díky Pacifiku (a Humboldtovu proudu) je navzdory poměrně blízkému rovníku podnebí v Limě docela příjemné, ve vzduchu je však neustále hodně jemného prachu z okolních plání. Příjemným zpestřením byl pro nás výlet do nedaleké rybářské vesnice s vodní nádrží, zásobované mořskou vodou skrz skalní okno, které prohlodal příboj v pobřežní skále a kterým voda proudila dovnitř za ohlušujícího rachotu v mohutných gejzírech.

Thajsko (1996)

Moje třetí exotická cesta vedla do Bangkoku. Zatímco z první cesty ve mně zůstala nezapomenutelná vzpomínka na zvláštní přírodu a způsob života v tropické Africe, s obrovským kontrastem mezi bohatstvím a chudobou, a při druhé cestě na mě zapůsobila zejména kouzelná scenérie Rio de Janeira a sympatické prostředí Santiaga de Chile, tak Bangkok mě ohromil především malebností a zlatou nádherou svých chrámů. Měl jsem pocit, jako kdybych vstoupil do světa pohádek.

Každý chrám byl vlastně celým komplexem chrámových a k nim přidružených budov se střechami krytými barevně glazovanou keramikou. Štíty střech měly typické zobcovité zakončení, které mělo dům chránit před zlými duchy; stejný účel měly i dvojice démonů, stojících před vchody do budov. Mezi budovami byly záhony květin, keře, bonsaje a palmy, před chrámy nádoby s doutnajícími voňavými tyčinkami, které tam zapalovali věřící vstupující dovnitř. Obzvláště působivý byl v tomto směru komplex tvořený Královským palácem a Chrámem Smaragdového Buddhy (Wat Phra Kaew) – pohádkové město vnořené do města moderního světa. Vlastní Smaragdový Buddha je 70 cm vysoká soška z nefritu stojící na zlaceném oltáři a převlékaná podle aktuálních ročních období přímo samotným thajským králem.

Pozoruhodných chrámů je v Bangkoku víc. Impozantní je např. Chrám Ležícího Buddhy (Wat Pho). Je to opět komplex několika chrámů – v jednom z nich je Ležící Buddha, 46 m dlouhá a 12 m vysoká zlacená socha s perleťovými chodidly, v jiném je zlatá socha Buddhy umístěna na vrcholu vysokého bohatě zlatem a drahými kameny zdobeného oltáře. K dalším zajímavým památkám patří např. Chrám Zlatého Buddhy (Wat Traimit) s 3 m vysokou a přes 5 tun těžkou sochou Buddhy z ryzího zlata nebo Chrám Úsvitu (Wat Arun), stojící na břehu řeky Chao Phraya, s pagodou vysokou okolo 80 m. Pozoruhodností jiného typu je Pasteurův ústav s hadí farmou (hadi se tam chovají za účelem vědeckých výzkumů a pro získávání hadího jedu k výrobě séra proti uštknutí).

V drsném kontrastu k poklidu chrámových komplexů je ruch v moderních částech města. Široké ulice mezi mrakodrapy jsou v dopravních špičkách téměř neprůjezdné, boční uličky mezi malými domky jsou zase plné místních obyvatel, kteří postávají a diskutují u pouličních stánků, ve kterých vám před vašima očima uvaří polévku a upečou maso či jiné jídlo, které můžete buď na místě sníst nebo si odnést do práce či domů; mnohé domácnosti tak ani nejsou na vaření jídel doma zařízeny. U jiných stánků si zase můžete zakoupit třeba čerstvě rozporcovaný ananas, jehož právě neprodané části se uchovávají pod skleněnými poklopy, aby byly chráněny proti mouchám. Specifickou záležitostí jsou zeleninové a ovocné trhy na řece Chao Phraya, kde vesničané prodávají své produkty přímo z lodic, na kterých připluli do města; ač v horku, vypadá jejich zelenina a ovoce čerstvě a lákavě – je to přímo pestrobarevná pastva pro oči (na chutnání nebyl čas). Větší obchody mají pevně dané ceny, ale v malých obchůdcích se o ceně běžně smlouvá. Obchodníci se smlouváním předem počítají a nasazují cenu o něco výše; pokud byste nesmlouvali, byli by dokonce zklamaní, že jste je připravili o očekávanou zábavu.

Pobaltské republiky (1996)

LOTYŠSKO

Lotyšsko jsem měl příležitost navštívit již v roce 1980 a velmi se mi tam líbilo, zejména hezké vzpomínky jsem měl na Rigu – a ani tentokrát jsem nebyl zklamán. Hlavní město Riga je nádherné starobylé město z počátku 13. století. Patřilo k tzv. hansovním městům a bylo centrem vikingského obchodu v pobaltské oblasti. Je to největší pobaltské město, uličky staré části města trochu připomínají starou Prahu. Kouzelný je pohled na město a jeho věže z druhého břehu řeky Daugavy. Rižský dóm z r. 1211 s věží vysokou 90 m je největším kostelem celého Pobaltí a nacházejí se v něm nádherné varhany. Původní varhany ze 16. století byly v polovině 19. století renovovány a podle místního průvodce to jsou jedny ze zvukově nejkrásnějších varhan na světě (při své návštěvě v r. 1980 jsem měl příležitost tam na ně slyšet hrát varhaní koncert a byl to opravdu kouzelný zážitek).

LITVA

Hlavní město Vilnius je malebné město s množstvím krásných chrámů (převážně v barokním stylu), se starobylým hradem Gedimino ze 14. století a starou univerzitou. Dlouhá staletí byl Vilnius pod polskou a později pod ruskou nadvládou, nicméně na počátku 19. století byl třetím největším východoevropským městem. Nyní je to, po lotyšské Rize, druhé největší pobaltské město. Na podrobnější prohlídku města jsem bohužel neměl čas.

ESTONSKO

Hlavní město Tallinn má své počátky již ve 12. století, ve středověku patřilo k hansovním městům. Městu vévodí hrad Toompea z 13. století s katedrálou Panny Marie z 16. století (byla vystavěna na místě původního dřevěného kostela z 13. století), další významnými památkami jsou zbytky původních městských hradeb s obrannými věžemi (např. Tlustá Margareta z 16. století), palác Kadriorg z počátku 18. století (někdejší příležitostné sídlo cara Petra Velikého, nyní sídlo estonského prezidenta) a chrám sv. Olafa z 15. století s věží vysokou 124 m (původně měla 159 m a až do počátku 17. století to byla nejvyšší stavba na světě). Na pobřeží nedaleko Kadriorgu je socha Rusalky na památku stejnojmenné lodi a jejích 177 námořníků, kteří se tam koncem 19. století potopili.

Indonésie (1996)

V indonéském hlavním městě Jakartě, jehož historie sahá až do 12. století, jsme se zastavili jen krátce cestou do Austrálie. Ohromilo nás množství orchidejí, které tam jsou zcela běžnou květinou a které se všude prodávají ve velkých kyticích. Na prohlídku města či jiných pamětihodností nebyl čas, jen jsme se (s ohledem na panující tropické vedro) na skok odjeli vykoupat do moře – nikoli však přímo v Jakartě, kde kvůli rušnému přístavu je moře těžko přístupné a pobřeží velmi špinavé, ale západněji, kde byla nádherná kokosová pláž a odkud byl navíc v mlze na obzoru vidět obrys známé sopky Krakatoa.

Austrálie (1996)

V Austrálii jsme navštívili jen dvě místa – Canberru s jejím okolím a Sydney. Kvůli množství práce se nám bohužel nepodařilo uskutečnit zamýšlený výlet do Modrých hor, kde jsou údajně nádherné přírodní scenérie. I tak však v nás navštívená místa zanechala hluboký dojem (a vše pak bylo korunováno zpátečním letem, při kterém jsme byli pozváni na neobsazená místa v první třídě – tak luxusní cestu už určitě nikdy nezažijeme).

Canberra byla založena počátkem 20. století uprostřed buše v kotlině kolem Griffinova jezera jako umělé hlavní město Austrálie. Má zajímavé architektonické řešení – ulice se paprskovitě rozbíhají ze dvou dominantních městských bodů na opačných březích jezera, spojených páteřní městskou komunikací, a příčné ulice tvoří soustředné kružnice, takže celek připomíná dvě obrovské pavučiny. Město má hodně zelených ploch a svými okrajovými částmi, majícími spíše venkovský charakter, přechází až téměř do okolní buše.

Nedaleko Canberry se nachází Národní park Tidbinbilla. V křovinatých porostech tam žije několik druhů klokanů, pštrosi a v eukalyptových hájích pak koaly. Když jsme parkem procházeli, koaly většinou spaly vysoko ve větvích a nebylo snadné je nalézt, zato klokani se nechali lehce přilákat na kousky rohlíku. U Tidbinbilly je umístěno Středisko NASA pro komunikaci se vzdáleným vesmírem, které se mimo jiné podílelo na navigaci amerických kosmických letů na Měsíc; viděli jsme tam např. model lodi Apollo 11 ve skutečné velikosti, ukázky vybavení kosmonautů z této lodi či jeden z přivezených úlomků měsíční horniny.

Sydney, ležící na pobřeží Tasmánského moře, je hlavním městem australského státu New South Wales. Je to město evropského stylu, s historickými budovami z doby kolonizace i s moderními výškovými budovami a s významným přístavem. K nejznámějších tamním stavbám patří Sydney Opera House na břehu mořského zálivu a Harbour Bridge, most přes zmíněný záliv. Oblouk mostu je vysoký 134 m (od vodní hladiny po nejvyšší bod) a jeho rozpětí je přes 500 m – dlouho to bylo největší mostní rozpětí na světě (i nyní je to nejvyšší ocelový oblouk a pátý nejdelší mostní oblouk na světě); ocelové nosníky dodala Anglie, nýty jsou z Poldi Kladno. Mostovka je široká 50 m a vede po ní dálnice, železnice, cyklostezka a chodníky pro pěší. Z věží na kraji mostu je nádherný pohled na záliv se starou pevností Fort Denison a na velkou část města.

Nejlepší pohled na město však byl z vyhlídkové věže Centrepoint Tower (též Sydney Tower), druhé nejvyšší vyhlídkové věže na jižní polokouli, nacházející se v centrální části města; věž je vysoká 309 m, vyhlídková plošina je ve výši 260 m a vede na ni několik rychlovýtahů. Pozoruhodnou stavbou je i historická Queen Victoria Building z konce 19. století, která slouží jako kulturní a obchodní centrum.

Na předměstí jsou rozsáhlé a hojně využívané pláže, z nichž největší je Bondi Beach, dlouhá přes 1 km, a Manly Beach, kde se mimo jiné nachází velké Mořské museum. My jsme tam byli těsně před Vánocemi, takže na pobřežní promenádě v Manly byly postaveny ozdobené vánoční stromky – nezvyklá kulisa k opalování na pláži a koupání v nádherně teplém moři.

Čína (1997)

Naše první zastávka v Číně patřila hlavnímu městu Peking. Město na mne nezapůsobilo nijak zvláštním dojmem – centrální část měla moderní ráz s výstavnými budovami sovětského typu, v okrajových částech byly převážně chudinské domky a všude poměrně hodně prachu. Bývalý Císařský palác (tzv. Zakázané město, založené v 15. století a postupně rozšiřované až do 18. století, kam směl vstoupit jen císař a jeho doprovod) v centru města je ovšem impozantní, zejména svojí rozlohou – je to komplex mnoha paláců v tradičním čínském stylu, obehnaný vysokou zdí, ke kterému patří i rozlehlá a velice pěkná zahrada. Mně osobně se však víc líbil Letní palác, nacházející se asi 20 km od města – rovněž rozsáhlý komplex budov, ale slohově pestřejší a vybudovaný ve zvlněném terénu na břehu velkého jezera (jezero nechal císař ručně vyhloubit). Hezké byly i pekingské chrámové komplexy, např. Chrám nebes či Lamaistický klášter.

Nezapomenutelným zážitkem byl výlet do cca 80 km vzdáleného Badalingu, jehož okolím probíhá část Velké čínské zdi. Zeď pochází z počátku 16. století; část byla zrekonstruována a zpřístupněna návštěvníkům, poměrně zachovalá je ale i nerekonstruovaná část, ubíhající po okolních kopcích kam až oko dohlédne. Cesta k ní byla pro nás malou horskou túrou, neboť jsme museli vystoupat až do nadmořské výšky okolo 1000 m.

Dalším navštíveným městem byla Šanghaj, starobylé město ležící u ústí řeky Jang-c‘-ťiang do Východočínského moře. Šanghaj je nejlidnatějším čínským městem a největším světovým přístavem. Obchodním a kulturním centrem města je tzv. Bund – památkově chráněný komplex výškových budov z počátku 20. století na nábřeží řeky Jang-c‘-ťiang. Na protějším břehu (řeka je zde okolo 400 m široká) začínaly v době naší návštěvy vyrůstat četné nové mrakodrapy, tamní dominantou byla 468 m vysoká televizní věž zvaná Perla Orientu (byla dokončena r. 1995). V Šanghaji je mnoho krásných chrámů, parků a zahrad, z nichž zřejmě nejkrásnější je rozsáhlá Císařská zahrada (Yuyuan Garden, též Yu Garden) z poloviny 16. století, částečně přebudovaná a otevřená veřejnosti v 18. století a jako celek zpřístupněná po své rekonstrukci v r. 1961. Návštěva této zahrady patřila spolu s návštěvou pekingského Letního paláce a Velké čínské zdi k mým nejkrásnějším zážitkům z pobytu v Číně.

Zcela odlišný charakter než předchozí navštívená města měl Hongkong, který (ač formálně patřil ke komunistické Číně) byl dlouhou dobu pod správou Velké Británie a byl silně ovlivněn západoevropskou ekonomikou a jejím životním stylem. V době našeho pobytu (květen 1997) se Hongkong připravoval na ukončení britské správy a plné připojení k Číně, byť jako administrativní oblast se zvláštním statutem. Jádrem Hongkongu jakožto administrativní oblasti jsou dvě městské aglomerace – ostrovní Wanchai na Hong Kong Islandu a pevninská Kowloon na stejnojmenném poloostrově, vzájemně oddělené přemostěným průlivem. Vzhledem k silně omezenému prostoru se obě městské části musely rozrůstat do výšky a jejich střed je tvořen samými mrakodrapy. Hongkong má největší hustotu obyvatel na světě a třetina z budov světa vyšších než 100 m se nachází právě zde.

Ačkoli města přecpaná mrakodrapy nemám nijak v oblibě, byly ty zdejší mrakodrapy architektonicky řešeny tak, že pohled na ně i pohyb mezi nimi byl docela příjemný. Přízemí mrakodrapů byla většinou vzájemně propojena a koncipována jako prosklené průchozí prostory, rozčleněné různými zídkami a stupni, s jezírky, fontánami, květinovými záhony a palmami, takže člověk vůbec nevnímal, že se nad ním jeden vedle druhého tyčí mrakodrapy, a měl spíše pocit, jakoby procházel rozlehlou zimní zahradou. Kromě toho je ve městě i poměrně dost zelených ploch (parky, ZOO ap.) a v bezprostředním okolí se nacházejí zalesněné kopce, takže celkově na mne zapůsobil Hongkong velice hezky. K tomuto dojmu přispěly i výlety po Hong Kong Islandu a na Peak Victoria s nádhernými výhledy na celý Hongkong a výlet do New Territories (třetí hongkongská administrativní oblast vedle Hong Kong Islandu a Kowloonu) s ryze venkovským charakterem.

Egypt (1997)

Hlavní město Káhira je rušné město s krásnými památkami, ale i s všudepřítomným prachem z blízké pouště. Zajímavá byla prohlídka Citadely z počátku 12. století a mešity Muhammada Alího, zvané též Alabastrová mešita, přímo okouzlující pak byly sbírky v Egyptském muzeu, zejména předměty z hrobky faraóna Tutanchamóna (několik místností naplněných převážně zlatými předměty, dva zlaté sarkofágy, faraónova posmrtná maska, pohřební vůz a spousta jiných pamětihodností nesmírné ceny) – bohužel bylo v muzeu zakázáno fotografovat.

Nezapomenutelným zážitkem byly návštěvy pyramidových komplexů v Gíze (předměstí Káhiry) a v Sakkáře (cca 30 km od Káhiry). Pyramidy působí skutečně ohromujícím dojmem, a to nejen svou vlastní velikostí (velké pyramidy v Gíze mají výšku ke 140 m a šířku základny k 250 m), ale i obrovitostí kvádrů, ze kterých byly pyramidy i okolní stavby postaveny; k celkovému dojmu přispívá i vědomí prastaré historie těchto míst (stáří pyramid je okolo 4500 let). Zvláštním zážitkem byla prohlídka vnitřku největší z nich, Cheopsovy (jméno faraóna Cheopse je přepisováno též Chufu či Khufu); výstup dlouhou a strmě stoupající vstupní chodbou k faraónově pohřební komoře byl docela náročnou záležitostí. Hned vedle Cheopsovy pyramidy je muzeum se Sluneční lodí – lodí, kterou staří Egypťané tehdy postavili jako papyrusovou loď bez jediného hřebíku, na níž byl zesnulý faraón údajně dopraven po Nilu do blízkosti pyramidy a která pak byla u pyramidy ponechána k jeho službám v posmrtném životě.

Egypťané, se kterými jsme se setkali, byli většinou příjemní lidé a byli ochotni splnit jakékoli naše přání, zejména pokud jim z toho kynul nějaký prospěch. Za sebemenší službu, třeba jen zmáčknutí spouště fotoaparátu kvůli společné fotce u pyramidy, je tam automaticky očekáván bakšiš (nejlépe v amerických dolarech).

Sýrie (1997)

Damašek, hlavní město Sýrie, je malebné orientální město s prastarou historií – je považováno za nejstarší město na světě, vzniklo někdy před 10.000 lety. Již v 2. tisíciletí př. n. l., kdy bylo osídleno Aramejci, v něm byl vybudován první vodovodní systém na světě. Největšího rozkvětu doznal Damašek v 7. století, kdy se stal hlavním městem islámského státu Ummájovců. V té době již měl kromě vodovodu i kanalizaci a lázně a byla v něm mimo jiné také vybudována jedna z největších syrských mešit, Ummájovská (též Ummajjadova či Ommayyadova) mešita.

Damašek se rozkládá pod horou Qasyun, a když jsme k němu v noci přijížděli (letiště je asi 20 km od města), byl pohled na tisíce světélek jiskřících ve tmě na úbočí již dočerna ztmavlé hory, zcela splývající s černou oblohou, přímo pohádkově kouzelný. Kromě nádherných mešit nás v Damašku zaujalo i rozlehlé místní tržiště a stará část města s křivolakými uličkami a oslíky – v kontrastu s výškovými budovami a metrem v nové části města.

Navštívili jsme také několik starých křesťanských osad, z nichž nejpozoruhodnější byla Seydnaya (též Saidnaya) a Maalula (též Maloula) v horách severně od Damašku, v nadmořské výšce 1300 až 1500 m. V obou osadách se nacházejí nádherné starobylé kláštery – největší jsou klášter Panny Marie v Seydnaye a klášter sv. Tekly v Maalule (sv. Tekla, též Taqla či Thecla, byla žákyní a pozdější manželkou apoštola sv. Pavla); poblíž Maaluly je i jeden z nejstarších zachovaných klášterů v Sýrii, klášter sv. Serže (Sergius, Sarkis) z 5. století n. l. Tyto osady jsou posledními lokalitami na světě, kde se ještě mluví aramejsky.

Kuvajt (1997)

Kuvajt, hlavního města stejnojmenného státu na pobřeží Perského zálivu, je obklopeno pouští a roste proto především do výšky – většina tamních mrakodrapů má výšku přes 300 m. Dominantou města jsou dvě vysoké vodárenské věže, zvané Kuwait Towers. V horní kupoli vyšší věže je vyhlídková kavárna, která se neustále pomalu otáčí a ze které je nádherný panoramatický pohled na město. Nedostatek času nám bohužel nedovolil město a jeho okolí blíže poznat.

Turecko (1998)

Při této cestě jsme navštívili pouze Ankaru. Ankaru, která je od r. 1923 hlavním městem Turecka, založili již v 8. století př. n. l. Frýgové (po dobu pozdější římské nadvlády se jmenovala Angora). Město má málo skutečně historických památek, jednou z nejstarších je pevnost Citadela ze 16. století. Největší tamní mešita, Kocatepe, byla postavena až v polovině 20. století. Hlavní kruhový prostor mešity má průměr přes 25 m a výšku skoro 50 m, minarety mají výšku 88 m. K dalším městským pozoruhodnostem patří Atatürkovo mauzoleum (Anitkabir) a televizní věž Atakule s otáčející se vyhlídkovou restaurací. Jako v mnoha zemích Východu, na tržištích a v menších obchůdcích se čile smlouvá a cena se dá někdy stlačit třeba až na třetinu.

Jižní Afrika (1999)

Hlavním městem Jihoafrické republiky (JAR) je Pretoria – přesněji řečeno, je to nejhlavnější ze tří hlavních měst JAR (Pretoria je sídlem výkonné moci, Kapské Město je sídlem zákonodárné moci a Bloemfontein je sídlem soudní moci).

Největším jihoafrickým městem je Johannesburg, ležící asi 50 km od Pretorie. Jednou z jeho hlavních atrakcí je Lví park (Lion Park), přírodní rezervace s asi 80 lvy a množstvím dalších divokých zvířat, nacházející se zhruba uprostřed mezi Pretorií a Johannesburgem. Rezervací jsme projížděli volně autem a zvířata jsme tak mohli pozorovat z bezprostřední blízkosti, jenom jsme nesměli (zejména v blízkosti lvů) z auta vystupovat. Navštívili jsme i stanici správce parku, kde jsme mohli pozorovat, jak pečují o poraněná zvířata a opuštěná mláďata, a mohli si pochovat malá lvíčata.

Druhým největším jihoafrickým městem a největším přístavem je Kapské Město, které bylo vůbec první evropskou osadou založenou v Jižní Africe. Jeho typickou dominantou je Stolová hora, která se nad ním tyčí do výše 1086 m při šířce masivu cca 3 km a která je z moře viditelná ze vzdálenosti až 200 km. Na Stolovou horu je možno vyjet lanovkou, my jsme však podnikli výstup pěšky. S ohledem na úmorné vedro a nepřetržité a většinou velice strmé stoupání prakticky od hladiny moře až do výše přes 1000 m to byla značně náročná túra, nicméně představovala nádherný zážitek. Zvolili jsme výstup nejprve téměř svislou skalní průrvou na první z Dvanácti apoštolů (to je pobřežní skalní stěna členěná do dvanácti sloupových útvarů), pak náhorní rovinou s koberci nádherných květů a mezi bizardními skalními útvary k vlastní Stolové hoře a nakonec opět strmý výstup na její plochý vrchol. Neméně náročný pak byl i sestup dolů, tentokrát průrvou prudce klesající plných 700 výškových metrů k dolní stanici lanovky, odkud jsme pokračovali již mírným terénem ke Kapskému Městu.

Zajímavým výletem byla i cesta na asi 80 km vzdálený skalnatý ostroh Cape Point, na kterém stojí jeden z nejvýkonnějších majáků na světě a pod kterým se nachází legendární Mys Dobré naděje. Tento mys byl dlouhou dobu považován za nejjižnější bod Afriky, později však bylo zjištěno, že nejjižnějším bodem a zároveň rozhraním mezi Atlantickým a Indickým oceánem je východněji ležící Střelkový mys (Cape Agulhas). Cestou jsme měli možnost zblízka pozorovat tučňáky v jejich nedaleké kolonii a také jsme potkali tlupu řvoucích paviánů s mláďaty, volně a nerušeně se potloukajících kolem silnice (byli na turisty zvyklí, takže nám od nich žádné nebezpečí nehrozilo, důrazně nám však doporučovali nejíst v jejich blízkosti banány).

Keňa (1999)

Hlavním a největším keňským městem je Nairobi, ve kterém – podobně jako v Kapském Městě a ve většině afrických měst vůbec – se nacházejí jak moderní budovy evropského stylu s obchodními a kulturními středisky, tak chudinské slumy s poměrně vysokou kriminalitou. Místní slum Kibera je největším slumem v Africe, kvůli právě probíhajícím ostrým třenicím mezi domorodými a bílými obyvateli jsme jej však navštívit nemohli. Zajímavá byla návštěva hadí farmy, kde se (převážně pro lékařské účely) hadi chovají nejen v teráriích, ale i zcela volně v areálu farmy. Ve městě se také nachází neobyčejné množství kostelů nejrůznějších církví. Ačkoli se město nachází téměř na rovníku, je v něm díky jeho nadmořské výšce přes 1660 m docela příjemně. Pár kilometrů od něho se navíc nachází rozlehlý Národní park Nairobi.

Národní park Nairobi se rozkládá na ploše skoro 120 ha v nadmořské výšce zhruba 1530 až 1760 m a je nejstarším keňským národním parkem. V parku žije obrovské množství nejrůznějších druhů zvířat a ptáků. Řadu z nich jsme měli možnost vidět zblízka při projížďce parkem a další pak i v místní chovné stanici pro opuštěná mláďata.

Singapur (2000)

Singapur je ostrovní městský stát u jižního konce Malajského poloostrova; patří k nejhustěji zalidněným státům na světě. Singapur založil Sir Stamford Raffles z Východoindické společnosti v roce 1819; je po něm pojmenován nejstarší tamní hotel, Raffles Hotel z r. 1887. Ve městě je řada výškových budov, hotel Westin Stamford byl v té době s výškou 226 m nejvyšším hotelem světa. Historické pamětihodnosti v našem pojetí Singapur nemá, za historické se považují objekty pocházející z koloniálního období, tj. z 19. století. Patří k nim např. malebný pobřežní trakt Boat Quay či Chinese Town – čínská čtvrť se stylovými obchůdky a s mnoha pozoruhodnými chrámy. Město přísně dbá na čistotu ulic – žvýkání žvýkaček a odhazování jakýchkoli odpadků (jízdenek či nedopalků cigaret) je přísně pokutováno.

K Singapuru patří ostrov Sentosa, na který vede most a lanovka. Sentosa slouží jako rekreační oblast obyvatel města – je tam zábavní park a skanzen, ve kterém se nalézají typické stavby různých oblastí jižní a východní Asie. Na Sentose je i jedna z obřích soch Merliona (Mořského lva – má hlavu lva a tělo ryby), symbolu Singapuru. Nejjižnější bod Sentosy je zároveň i údajně nejjižnějším pevninským bodem celé Asie.

Malajsie (2000)

Hlavní město Kuala Lumpur, ve snaze dokázat svoji schopnost stát se městem v západním stylu a přilákat co nejvíce podnikatelů a turistů, vybudovalo moderní městské centrum s řadou mrakodrapů a objektů s přívlastkem ‚nej-‘: Dvojice mrakodrapů Petronas Twin Tower vysokých 452 m (tehdy jeden rok starých, byly dokončeny r. 1999) byla v té době nejvyššími mrakodrapy světa a dosud je její světovou zvláštností 51 m dlouhý dvoupatrový most (Skybridge), propojující oba mrakodrapy ve výšce 170 m; televizní věž Menara byla s výškou 421 m čtvrtou nejvyšší TV věží na světě (z její vyhlídkové plošiny ve výšce 276 m je nádherný rozhled po celém městě i jeho okolí); závodní okruh formule 1 v Sepangu nedaleko Kuala Lumpur z r. 1999 je moderně řešený okruh s řadou unikátních vlastností. V Kuala Lumpur se nachází i pozoruhodná čínská čtvrť (Chinatown), nádherné mešity a hinduistické chrámy (klášter Thean Hou je největším čínským klášterem v jihovýchodní Asii), plno parků resp. zelených ploch a neobvykle řešené zahrady botanického a zoologického charakteru – rozlehlá Motýlí zahrada, Ptačí zahrada, Ibišková zahrada a Orchidejová zahrada.

Asi 15 km od Kuala Lumpur se nachází jeskynní hinduistický chrám Batu Caves. Největší prostorou chrámu je obrovský jeskynní dóm (délka 180 m, výška 100 m), k němuž vede vstupní schodiště s 272 schody. Na konci jeskyně je průchod na dno propasti, vzniklé kdysi zřícením stropu druhého jeskynního dómu, v jejíž stěně je umístěn hlavní oltář. Podél schodiště i v jeskyni pobíhá množství malých opiček.

Zhruba 50 km od Kuala Lumpur začíná horské pásmo Genting Highlands, kde se v nadmořské výšce okolo 1800 m nachází stejnojmenný lázeňský a rekreační komplex. Přestože město i jeho okolí začíná být silně poznamenáno stavebním a cestovním ruchem, mohli jsme se tam ještě nerušeně projít i původní horskou džunglí.

Tunisko (2002)

Tunis, hlavní město Tuniska, stojí v bezprostřední blízkosti bývalého Kartága. Tunis byl původně malou osadou poblíž Kartága; významné město z něj udělali až Arabové v 7. století, největšího rozšíření se pak dočkalo v 19. století pod nadvládou Francouzů. Nejstarší částí nynějšího velkoměsta je Medina, typické středověké arabské město na návrší kolem starobylé mešity z 8. století.

Kartágo bylo založeno Féničany roku 814 př.n.l., a když se stalo po Římu a Alexandrii třetím největším a nejvýznamnějším středomořským městem, bylo Římany roku 147 n.l. zničeno. Již za Caesarovy vlády však bylo Kartágo znovu postaveno, tentokráte ale jako římské město; se zánikem Římské říše nicméně svůj význam ztratilo (v 7. století pak jeho střediskovou úlohu v tamní části Afriky převzal blízký arabský Tunis). Archeologické vykopávky starověkého Kartága se vztahují převážně k jeho ‚římskému‘ období. Pozoruhodné jsou zejména Antoniovy lázně, kde do jednotlivých kamenných koupacích van byla rozvedena kromě studené i teplá voda z vyhřívaného rezervoáru. Na pobřeží je pak stále ještě patrná téměř uzavřená podkovovitá zátoka, která kdysi byla slavným punským přístavem.

V době naší návštěvy existovala v Tunisku silná hrozba teroristických útoků a tak jsme se po městě museli pohybovat pouze v doprovodu pracovníka ambasády a neustále sledovat, jestli poblíž nás nejede nějaké podezřelé nákladní auto, které by mohlo být naloženo výbušninami. Účinnost takové opatrnosti je sice sporná, ale nic lepšího asi stejně nešlo udělat. Hlavně že se nám tak podařilo nejen shlédnout nejzajímavější městské památky, ale podívat se právě i do nádherného Kartága a jeho zřícenin a i do několika dalších zajímavých měst na východním pobřeží Tunisu.

***

Při svých pracovních cestách jsem navštívil řadu evropských zemí (Rakousko, Německo, Švýcarsko, Francii, Portugalsko, Velkou Británii, Belgii, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko, Rusko, Lotyšsko, Litvu, Estonsko), z těchto cest ale bohužel téměř žádné fotografie nemám; výjimkou je jen několik snímků z pobaltských metropolí z dubna 1996 a pak z Vídně z prosince 2006. Ve Vídni jsem byl několikrát a měl tak možnost poznat její památky i atmosféru moderní i historické části města, silně připomínající starou Prahu; pro mne nezapomenutelnou však byla zejména první návštěva Vídně, která se uskutečnila ještě před převratem v r. 1989 a která byl mou vůbec první cestou do zemí 'západního' světa.